Co znamená opravovat svoje věci v dnešním světe? Je klesající trend četnosti oprav ukazatelem “prosperující společnosti” nebo je to spíš naopak?
Žijeme v komerčním světě. Hodnotu věcí a dokonce i lidí, určujeme podle zisku, který dokáží pro společnost vyprodukovat. V takovém světě vyrábět víc a tedy i prodávat víc je vždy zásadním měřítkem “úspěšnosti” jednotlivce/ korporace/ státu
. Fixace na statistiky jako je HDP a HNP nás ale víc a víc odtrhuje od materiální reality a od planetárních limitů. Jsme tak zaseknutí v ekonomickém systému, který musí produkovat, přesto že narážíme na očividné limity a negativní důsledky naší činnosti (jakými je například i klimatická krize).
Pro takový systém je zcela života-ohrožující každý člověk, který se rozhodne produkovat, nebo konzumovat méně.
Začít tedy opravovat věci, které člověk vlastní, a prodlužovat tak jejich životnost, je radikálně politický akt. Nejen, že se vymezíte proti konzumu a tomu, že se můžou korporace spolehnout na to, že u nich budete stále a pořád utrácet peníze, ale také začnete kultivovat jiný - pomalejší a uvědomělejší
- přístup k věcem které jsou kolem nás.
Lidé odjakživa používali nástroje. Vztah člověk - nástroj
(ať už pazourek, nádoba na sběr plodin, kožešina) byl často otázkou života a smrti. Umět vyrábět věci a poté se o ně starat je základní lidská dovednost. Samozřejmě, že v hyper industrializované a globalizované společnosti je těžké mít pod kontrolou výrobu věcí, které každý den používáme (nebo alespoň dohlédnout na následky, které výroba takových věcí má).
Do představy o tom, proč svoje věci neopravujeme jako dřív nám ještě chybí jeden kousek skládačky. Nejen, že už si věcí tolik neceníme (nejsme napojeni na způsob výroby - ”Kde a kdo sakra vyrobil můj iPhone?” Fig.1
), můžeme si “dovolit” koupit věc novou, nemáme k věcem takový vztah (nejen z důvodu krátké životnosti, ale i protože jsou často produktem masivní průmyslové výroby - ztrácejí řemeslný a umělecký přesah
).
Fig. 1
Ale jedním z hlavních důvodů, proč už se do oprav nepouštíme, je ten, že na to nemáme čas a energii. Většina z nás tráví velkou část našich dnů prací (za účelem vydělat si peníze na přežití a hlavně nákup nových věcí). Navzdory tomu, že pracovní produktivita od počátku průmyslové revoluce exponenciálně vzrostla, čas trávený v práci se k 3 pracovním dnům, jak předpovídal John Maynard Keynes, nijak nepřiblížil (vznik hustle culture
ukazuje spíš přesný opak). Pracujeme více, produkujeme více, abychom mohli konzumovat více. Cyklus nekonečného ekonomického růstu může pokračovat. Jsme tedy zaseknutí v zcela absurdním systému, který náš vykořisťuje ze všech směrů.
Opravování není jen o zdokonalování se v mechanických dovednostech a způsob, jak ušetřit peníze a planetu
. Je pro něj zapotřebí úplně jiného pohledu na svět, než jaký je propagován mainstreamovými medii. V posledních 20 letech vidíme, jak se rozpadá představa o “americkém snu”
jakožto způsobu života, kde je konzumování základním prvkem spokojenosti. Nejen, že byla tato představa zneužita korporacemi a miliardáři k akumulaci nesmyslného bohatsví, ale také se ukázalo, že jakkoliv moderní má člověk vybavení do kuchyně, naplněný život mu to nezaručí.
Naše posedlost konzumem se ale rozrostla i do jiných aspektů života, jako jsou například vztahy. Mnoho lidí dává přednost jednoduchým a zábavným interakcím
na sociálních sítích, před budováním skutečných vztahů, přátelství a komunit
. Swipování na Tinderu před často nudným a trapným seznamováním se s lidmi takzvaně "IRL".
Praktikovat pomalý, laskavý a pečující pohled na svět může ovlivnit každý aspekt našeho života. Starat se a opravovat není potřeba jen věci.
V době profesionálů a specializací
je skutečné pochopení a napojení na výrobu od začátku až do konce jen velmi vzácné. Člověk, který navrhuje oblečení, je jen málokdy i ten, který ho skutečně vyrábí (nebo vůbec má zručnost potřebnou k jeho vytvoření). Více než 80 % enviromentálního dopadu produktu se rozhodne už ve fázi designu
- což je výběr materiálů, místo produkce, (ne)recyklovatelnost, opravitelnost, trvanlivost...
Bohužel tím, že je tento proces vnímán jako něco odděleného, tak je v “designérských ateliérech” jen málo pochopení pro to, jak navrhovat věci, které nejen slouží svému účelu, ale jsou snadno vyrobitelné a uživatelem opravitelné a upravitelné(efekt "applefikace"
- každý produkt je uzavřený systém, který by měl být co nejméně upravitelný a opravy by měly být možné jen samotným výrobcem). Zatímco dříve, bývalo běžné vyrábět oděvy například s většími záložkami ve švech (právě pro snadnější opravitelnost), dnes bychom to hledali marně (Fig.2
). Jedním z důvodů je samozřejmě šetření na materiálu a obecně nezájem o trvanlivý a přizpůsobitelný design, ale také fakt, že není nutné nechávat si věci upravit “namíru”, protože v nepřeberném moři produktů si vybere takřka každý. Což zní sice super, ale asi jen do momentu, kdy si člověk uvědomí, jaká nadvýroba a nadbytek (často vyhozený nebo spálený) je pro tento luxus výběru
nutný.
fig.2
Naučit se tedy věci opravovat, upgradovat, upcyklovat, atd
- nás může naučit, jak přemýšlet nad designem jako člověk, který produkt skutečně používá. Pokud něco navrhujete (a obzvlášť pokud se jedná o něco, co má lidem pomáhat - a v opačném případě, proč to vůbec děláte?) je zásadní vzít v potaz nejen to, co vstupuje do procesu výroby
, ale také jak bude daný produkt používán
.
Může někdo, navrhnout dobré kalhoty, které budou dlouho sloužit a budou opravitelné, pokud sám nikdy žádné neopravil, nebo sám nevyrobil? Jak můžeme věřit, že industriální designéři (kteří sedí ve svém pohodlném ateliéru v New Yorku, Amsterdamu, nebo Paříži) ví, co je pro NÁS a planetu nejlepší?
Fig.3
Každé snahy o “ekologickou transformaci”
a o posunutí naší společnosti směrem k životu, který je víc v rovnováze s přírodou a dalšími živými bytostmi, jsou vždy pohřbeny slovy “Co ale bude s naší ekonomikou?” Je pravda, že náš aktuální ekonomický systém nemůže přežít přechod na “nerostoucí” a “opravující” společnost
. Faktem ale je, že budeme muset. Ať se nám to líbí nebo ne, klimatická krize a její následky zcela změní svět ve kterém žijeme. Oteplení o 2°C
(což znamená oteplení na pevnině o cca 7°C
) nás připraví o plodnou půdu, stovky milionů lidí budou muset opustit svoje domovy, dostupnost surovin bude stále horší. Neexistuje budoucnost ve které budeme moci žít dál tak, jako žijeme nyní. Je tedy zásadní přemýšlet nad alternativami a pracovat na budování jiného, pomalejšího a spravedlivějšího světa
.